Kam kráčíš, Národní divadlo? III. Tunel první: dvojí náklady za jeden umělecký výkon

Kvůli tunelování finančních prostředků Národního divadla evropskou operní mafií nedostávají zaměstnanci od vedení Opery Národního divadla a Státní opery přidělenu práci. Kromě hrstky vyvolených.

V Národním divadle pod vedením jeho generálního ředitele a pokladníka Opera Europa Jana Buriana odstavuje globalizovaný umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen české pěvce a dirigenty od uměleckých úkolů. Místo aby přiděloval práci kmenovým umělcům, jimž Národní divadlo vyplácí měsíční mzdu coby svým zaměstnancům, uzavírá paralelně na tytéž úkoly, které by zastali zaměstnanci, smlouvy se zahraničními hosty, a to za honoráře evropského standardu. Řádově se výše evropského honoráře za jedno představení minimálně blíží měsíční mzdě kmenového umělce, daleko častěji je však jejím vícenásobkem. Plus letadlo plus hotel. Za jeden a tentýž umělecký úkol tak vynakládá Národní divadlo jednak osobní náklady na kmenového umělce pod pracovní smlouvou, kterému práci nepřidělí, jednak v mnohonásobné výši provozní náklady na zahraničního hosta zastupovaného agenturou spřízněnou s uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery, angažovaného bez ohledu na to, zda Národní divadlo jeho služby potřebuje nebo zda jeho výkon povznese uměleckou úroveň představení.

Ačkoli byl pan Hansen po jednu sezónu zaměstnáván jen „jako poradce“, měl od Jana Buriana  od už srpna 2018 volnou ruku k přeobsazování domácích sólistů a dirigentů druhořadými a třetiřadými hosty ze zahraničí, za náklady mnohonásobně vyšší a navíc duplicitní. Ve stejnou dobu končící ředitelka opery Silvia Hroncová by mohla vyprávět. Popsaným způsobem tedy Národní divadlo „hospodaří“ počínaje sezónou 2018 – 2019. 

Ze zahraničí jsou dnes angažováni sólisté převážně „z jednoho vrhu“ – spojení s divadly Mannheim a Hamburg. Hostující pěvci však často nedosahují kvalit odstavených tuzemských sólistů (namátkou průměrní Rigolettové, nepřijatelná Pelageja Kurennaja jako Despina). Hostující dirigenti často nedosahují kvalit odstavených tuzemských dirigentů. Dnes si totiž zahraniční pěvci a dirigenti  přijíždějí do Prahy mnohdy teprve „udělat repertoár“: jsou angažováni k nastudování titulu, s nímž dosud neměli tu čest, do role, kterou ještě nezpívali. V Praze se úkol naučí, nazpívají si roli, nazkoušejí si titul na prknech Národního divadla – na jeho náklady a na úkor domácích umělců, zaměstnanců Národního, kteří berou plat, ale není jim umožněno odevzdat za něj práci. Praha se hodí např. pro zaranžování vstupu mezi wagnerovské pěvce, pro nějž si vybrali Matthewa Swensena (dobrého asi v Mozartovi, leč v Holanďanovi obsazeného zjevně mimo obor). Falešnou pověst mozartovského specialisty tu už rok uměle budují dirigentovi Karstenu Januschkemu (a praha nepraha, mozart nemozart, má zkompletovat da Ponteho trilogii).

Dokonce i na velmi malé role, tzv. „čurdy“, zve naprosto absurdně pan Hansen úplné začátečníky v oboru operního zpěvu ze zahraničí. Zatímco každý efektivně hospodařící operní dům angažuje do takových roliček vlastní elévy na zkušenou, nebo v nich nechává dozpívávat své zasloužilé členy, Národní divadlo nasmlouvá začátečníka ze zahraničí za evropský honorář. Takovíto čurdaři se v Praze teprve učí své úplně první maličké role a na scénách Národního divadla si na jeho náklady teprve odbývají své první vratké operní krůčky (např. krasohlasý nepěvec Edgars Ošleja v Nabuccovi). Tito Hansenovi nýmandi mají „povznést českou operu do evropské operní ligy“?

To jistě ne. Na náklady Národního divadla jim zanesou jejich agentury do uměleckého životopisu, že účinkovali „taky v Praze“. Zatímco vedení Národního divadla předhazuje veřejnosti bídnou úroveň naší opery, kterou prý teprve Barenboimovi emisaři povznesou do „evropské operní ligy“, značka Praha je na trhu výkonného umění vysoce ceněnou. Kdo ještě nemá Prahu v curriculum vitae, jako by ještě nebyl umělcem mezinárodního formátu. Praha za to vděčí především světově unikátní mozartovské tradici spojené se Stavovským divadlem, kterou se Národní divadlo za Jana Buriana zřejmě snaží veřejnosti ututlat. Zahraničním agenturám zastupujícím Hansenovy čurdaře se zmínka o Praze v uměleckém životopisu jejich svěřenců náramně hodí pro modelování jejich kariér.

Druhořadým a třetiřadým zahraničním sólistům a dirigentům dává umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen přednost před kmenovými umělci Národního divadla, jimž vyplácí mzdy, aniž jim přiděluje práci. Dává jim přednost před tuzemskými pěvci na volné noze, kteří by odvedli tentýž umělecký úkol na srovnatelné nebo vyšší úrovni (např. Martin Bárta). Když v den Traviaty 22.1.2022 ohlásil onemocnění představitel jedné z hlavních rolí, žádnému z minimálně dvou domácích sólistů, z nichž oba roli zpívají (a zpívali ji s Národním, než je Hansen "neobsadil"), z nichž oba byli k dispozici a jeden je přímo zaměstnancem Národního divadla, nikdo nezavolal. Místo aby povolali k záskoku svého zaměstnance, bez vícenákladů, pozvali hvězdu z Berlína za honorář mnohonásobně vyšší než je měsíční mzda zaměstnance, kterému se ani neobtěžovali zavolat. Plus letenka plus hotel. Toť jeden z aspektů globalizovaného modelu agenturní spolupráce na poli opery při vytěžování dotovaných pořadatelů.

Jaký prospěch přináší spolupráce Opery Národního divadla a Státní opery s evropskou operní mafií Národnímu divadlu?

Mají z ní prospěch všichni zúčastnění – kromě Národního divadla a jeho kmenových umělců, stejně jako českých operních umělců mimo svazek Národního divadla. Tedy kromě českého operního umění. V čele Opery Národního divadla a Státní opery stojí norský manažer, kterého české operní umění nezajímá a osud jeho nositelů je mu lhostejný. O tradici české opery neví nic. Zřejmě nic neví ani o opeře vůbec, když mu nepřijde poněkud neoperní amplifikovat bývalé Neues Deutsches Theater, dnes Státní operu (viz Kam kráčíš, Národní divadlo? I.). Pokud ví, nemá špetku cti. Zato má silný background v operních agenturách obhospodařovávajících operní domy Mannheim a Hamburg. Svým závazkům vůči nim a vůči své „vysílající neziskové organizaci“ dostojí. Pokladník Jan Burian (pardon, ve funkci pokladníka Opera Europa byl vystřídán) dohlédne, aby to Národní divadlo zahraničním agenturám spřízněným s uměleckým ředitelem Opery Národního divadla a Státní opery všechno zaplatilo.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla, a jím jmenovaný Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery, ponížili Národní divadlo, ikonu českého divadelnictví, na prostředek svých globalizačních kšeftů.

Jde tu pravděpodobně o protiprávní nakládání s majetkem státu. Padnou mu za oběť umělecké dráhy dvou generací domácích operních pěvců a česká operní tradice. My daňoví poplatníci se na to skládáme.

Quo vadis?

Pokračování