Opakují se utkvělá politická rozhodnutí z minulosti?
Citovaný záznam z jednání pořídil šéf opery ND Dalibor Jedlička, mimochodem jediný šéf souboru opery Národního divadla v celé jeho stotřicetileté historii, kterého si zvolily soubory (v prosinci 1989). Následujícího dne podal svou první rezignaci... Velký pěvec, statečný vizionář se širokým srdcem; ledva stačil říci své. S konečnou platností práskl dveřmi rok na to - ihned poté, co činoherní klika dosadila do funkce ředitele ND laika v divadelním provozu, archiváře a disidenta Jindřicha Černého.
Ani Černý starší nevydržel přes tři roky. Zbytečný ředitel, zneužitý čestný muž. Zbavili se ho, jakmile bezděky vypověděl poslušnost: pokusil se totiž naivně, byť zcela ve své pravomoci, odvolat podřízeného šéfa činohry ND.
Ministrem kultury 1990-1992, který „Národní divadlo jako garáž“ horlivě prosazoval, byl Milan Uhde. Přímý tlak na odchod Černého staršího v roce 1994 vykonával z pozice ředitele odboru umění MK ČR Bohumil Nekolný. Oba jsou spoluautory dnešního Návrhu transformace Národního divadla, spolunavrhovateli Buriana do čela Národního divadla a spolučekateli na funkci v Garanční radě, kterou si s Burianovými druhy pro sebe vymysleli.
Před čtvrtstoletím Uhdeho „Národní divadlo jako garáž“, před dvěma a půl lety Hermanův Koncepční model operního divadla v Praze. Dnes Hančilův, Šestákův a spol. Návrh transformace Národního divadla usiluje připravit jednu polovinu opery Národního divadla o holou existenci a druhou polovinu o právo a čest rozvíjet ve Stavovském divadle mozartovskou operní tradici.
První a poslední též usilují připravit národ o Národní divadlo.
Déjà vu.