Transformace opery? Spiknutí diletantů

Jakkoli jsem příznivcem samostatné SOP, přinejmenším v dohledné perspektivě, nestavím se a priori proti jinému modelu operních divadel v Praze. Mám však záporný postoj ke slučování SOP s ND nyní a za stávajících průvodních okolností. Můj odpor má základ odborný a občanský.

Odborný přístup ke smysluplné reformě operního divadla v Praze - na rozdíl od psaní recenze na operní představení, jistě rovněž vyžadující odbornost, ale jinou - by nejprve spočíval minimálně v analýze (umělecké, ekonomické a personální) stavu dotčených divadel a souborů; pak ve vyvození nutných závěrů (uměleckých, ekonomických, personálních, právních) k nápravě zjištěných problémů; pak ve vymodelování možných variant koncepčního řešení; nakonec v odborné diskusi nad výběrem té většinově (a bohužel též ekonomicky) nejpřijatelnější.
Ministerstvo kultury však staví dům od střechy: začalo rozhodnutím, že Státní operu připojí k Národnímu divadlu. Za koncepční oporu svého záměru troufale označilo materiál Josefa Hermana, který je však - bez základu v nezbytných analýzách - od reality odtrženou skicou, jež jako návod pro jakékoli praktické kroky je invalidní. Po šesti měsících námitek vznášených odbornou veřejností však nedokázalo ministerstvo kultury podložit svůj záměr analýzami ani dodatečně - dne 6.6.2011 oznámením o majetkovém spojení SOP s ND od 1.1.2012 svůj původní úmysl (avizovaný již dopisem ředitelům SOP a ND z 25.1.t.r.) jen arogantně potvrdilo. Ministerstvo kultury přitom nedokázalo seznámit veřejnost ani s cílovým stavem roku 2015, k němuž má uvedený první krok směřovat.
Probíhající pokus o tzv. "transformaci opery a baletu v Praze" nese znaky SPIKNUTÍ DILETANTŮ:
Tzv. Koncepční model transformace opery v Praze sepsal machr divadelní historik a kritik, který se s řízením divadel ani jiné instituce v životě nepotkal. Leda že bychom mu započetli, jak lobboval za znovujmenování Luďka Golata ředitelem Národního divadla moravskoslezského; šestiměsíční působení po jeho boku ve "strategickém týmu" Olivera Dohnányiho mu započíst nelze vzhledem k alarmujícím zjištěním následného auditu. Že však historicko-společenská analýza bez té ekonomické staví jen vzdušný zámek by si autor jako kovaný marxista měl být vědom sám nejlépe...
Špičkový manažer, nenadále povolaný řídit realizaci vzdušného zámku zvícího čtrnáct stovek zaměstnanců a devět či osm stovek milionů ročního rozpočtu (vrchol našeho operního, baletního a činoherního umění nepočítaje - proč jej taky brát v úvahu, když o ten nikomu nejde, nejméně ministerstvu kultury), byl do loňska ředitelem soukromé základní umělecké školy. Slovácká ZUŠ o sobě na svém webu uvádí doslova "právní forma: s.r.o, způsob hospodaření: příspěvková organizace". Je to protimluv jenom "jaksi bezděčný", nebo máme co do činění s progresívním duálním ekonomicko-právním supernovotvarem, který se z Uherského Hradiště ještě nestihl rozšířit a geniální pan náměstek ministra kultury jej hodlá vyzkoušet na Národním divadle jako hned druhé instituci?...
Světlonošem držícím poslední slovo v tomto panoptiku je manažer nad jiné. Než jsme mu my občané svěřili vedení ministerstva kultury, jeho kulturní obzor se klenul ke skupině Kabát (asi to souvisí s výsledkem voleb, ale rozum mi to nebere). Při příchodu na ministerstvo kultury jej provázela pověst uspěšného starosty; rozhodnutím, že psací a toaletní potřeby bude svým podřízeným příspěvkovým organizacím nakupovat ministerstvo kultury centrálně, o svých manažerských schopnostech a průzračných úmyslech vydal neklamné svědectví. Svůj první ro(c)k vlády sám převelice trefně charakterizoval: "Jsem zástupcem české vlády v kultuře, nikoliv kultury v české vládě", a nevyslovil to před listopadem 1989, nýbrž v červenci 2011. Skandál! Toho dobrého muže zapomněli před uvedením do funkce ministra upozornit, že v demokratickém státě je výkon vlády službou veřejnosti... Mnohé by to však vysvětlovalo.
Národní divadlo v Praze se potácí na pokraji kolapsu dva roky - podstatné je ve výročních zprávách; závěry ministerské kontroly, která v červnu 2010 postrádala v ND chybějících 110 milionů Kč, však ministr kultury před veřejností i před Parlamentem ČR zatajuje. Tvrdí-li nám tento nehodný služebník veřejnosti opakovaně, že Národní divadlo nemá pod řízením Ondřeje Černého finanční potíže, je to pravda nebo opakovaná lež? Tvrdí-li nově, že "Státní opera Praha by nemohla kvůli ekonomickým ztrátám přežít podle zákona rok 2011", odhaluje mimo jiné oprávněnost nedávných obav odborářů SOP, že úkolem Ondřeje Černého v SOP mělo být znovuuvedení SOP do červených čísel. Hospodářský výsledek SOP k 31.5.2011 sice činil plus 9 milionů Kč, Ondřej Černý však svůj úkol jistě splní, schovává v rukávu trojeso - Tři Pinty. Pro vyznavače Kabátů je Ondřej Černý po výsledcích v Národním divadle 2009 a 2010 a v akci Česká hudba 2004 sázkou na jistotu. To je ten "ambiciózní projekt, který zajistí stabilní budoucnost uměleckých souborů SOP v dalších letech"?
Josefu Hermanovi přes polemiku nad maličkou částí jeho tvorby, v níž se pošetile vzdálil od důstojně zvládnutého žánru divadelních recenzí, však neupírám, že jemu o reformu opery zřejmě opravdu jde; ministerstvu kultury však zřejmě opravdu nikoli. Takzvanou "transformací opery a baletu v Praze" se ministerstvo kultury mj. snaží zakrýt výprodej nemovitostí Národního divadla (jako první je na řadě prodej Anenského areálu) a zdůvodnit svévolné investiční akce, jejichž smysl - kromě cíle "dát vydělat firmám a lidem, kteří se na realizaci investic budou podílet" - je pochybný. Příkladem budiž v březnu t.r. již zahájená rekonstrukce tří technologických tunelů Národního divadla a spojování dvou z nich do jednoho velikého, aby jím bylo možno do podzemí ND od Vltavy protahovat kontejnery s divadelními výpravami připlavivšími se z neexistujícího "komplexního výrobního, servisního a zkouškového centra" odněkud od Mělníka... Opravdu nebylo na jaře v celém resortu kultury nic naléhavějšího k financování?
Věřit dnes našemu panu ministrovi kultury,

- že jeho partner z golfu ministr financí prodá Anenský areál, Flóru a Apolináře z majetkové správy Národního divadla s výhodou nikoli pro kupce, nýbrž pro prodávajícího,
- že ministr financí ponechá celý výnos z prodeje nemovitostí ND v kapitole ministerstva kultury, aby ono mohlo vybudovat "komplexní výrobní, servisní a zkouškové centrum" Národního divadla (mimo Prahu),
- že výstavba těchto budoucích objektů neposlouží více "firmám a lidem, kteří se na realizaci investic budou podílet," než Národnímu divadlu,
- že za stávající a očekávatelné situace veřejných rozpočtů se nového "komplexního centra" kdy dočkáme,
- že ministr kultury hodlá zachovat Národní divadlo v podobě s orchestrem a sborem Národního divadla a orchestrem a sborem Státní opery Praha i do budoucna (s Nejedlým na věčné časy),
- že Pražská komorní filharmonie nebude do roka a do dne hrát ve Stavovském divadle,
- - když se "s Bělohlávkem Besser poprvé setkal 21. září, kdy mu dirigent předal "manuál" svých požadavků a přání; ministr prohlásil, že dohlédne, aby se podmínky smlouvy dodržely k Bělohlávkově spokojenosti" - to vše dva měsíce před jmenováním ředitele ČF, který podle statutu měl šéfdirigenta ČF vybírat -
- - a když náměstek ministra kultury při každém projednávání budoucnosti Národního divadla a Státní opery naléhá na zúčastněné, aby souhlasili s řešením Národního divadla s pékáefkou ve Stavovském divadle,
- že právě dnes na ministerstvu kultury někomu jde o operu a balet a o živé umění
by mohl jen bloud.
Závěrem bych rád vzkřísil pár otázek, které ne a ne znovu padnout. Bývával jsem i já přesvědčen, že odpovědi jsou dávno jasné, ale chování Národního divadla v posledních třech letech a chování ministerstva kultury v roce posledním mě utvrzuje v potřebě uslyšet, jak znějí odpovědi dnes: V jakém smyslu považujeme Národní divadlo v Praze za naši první divadelní scénu? Jaké má být jeho poslání? Má Národní divadlo pěstovat národní operní, baletní, činoherní odkaz a rozvíjet jej? Ve všech třech oborech divadla, které sdružuje, obdobným způsobem? Nebo jsou mezi nimi významné rozdíly, oborová specifika hodná zvláštního zřetele? Je výhodné vyrovnávat se se specifickými rozdíly činohry, baletu a opery v rámci jednoho divadelního organismu? Má být naší první operní a baletní scénou, konkurenceschopnou v evropském měřítku, zase Národní divadlo, nad své atributy národní? Nemůže být národní opera evropsky ambiciózní sama o sobě? Nenabízí nám historie existencí Státní opery vzácnou příležitost, jak originálně pojednat operu a balet odděleně od činohry a od aspektů národních? Má být naše první operní a baletní scéna, dokonce i její konkurenceschopnost v evropském měřítku, nadále financována ze státního rozpočtu (jako za socialismu)? Budeme dovoz světových hvězd a úsilí někoho z nás "být světovým" nadále financovat ze státního rozpočtu? Budeme ze státního rozpočtu pěstovat jen národní odkaz, zatímco hru o světovost našeho divadla necháme financovat bohatým soukromým hráčům (jako je to běžné v západní Evropě, s níž se chceme rovnat)?
Fanoušky Kabátů bych si nedovolil obtěžovat. Snad by si ale na uvedené otázky mohli odpovědět tací, koho stav Národního divadla a Státní opery, koho vývoj naší opery, baletu a činohry, koho budoucnost divadla u nás zajímá.