"Národní divadlo jako garáž". Od nejvyššího stupínku divadelnictví k objektu privatizace

Jako první v našich novodobých dějinách se pustili do přehodnocení významu Národního divadla a pokusili přerozdělit benefity spojené s jeho posláním polistopadoví lídři Činohry ND Ivan Rajmont s Otakarem Roubínkem v roce 1990

Rekonstrukce Tylova napříště Stavovského divadla se chýlila k závěru, divadelníci natěšeně vyhlíželi jeho slavnostní znovuotevření. Všechny soubory Národního divadla se dosud tísnily na všech zbývajících scénách. Koordinace zkoušek a představení, mistrovské dílo předlistopadového ředitele provozu ND Bedřicha Gregoriniho, fungovala perfektně, ale dobře namazaný stroj tlačil umělecké šéfy k provozní disciplíně. Nové vedení Činohry Národního divadla, šéf Ivan Rajmont a dramaturg Otakar Roubínek vzešlí z listopadových událostí 1989 a přišedší z malých jednosouborových divadel měli pro provozní omezování kvůli jiným souborům pramalé pochopení. Přišla nová doba, umělci se nenechají ve svých tvůrčích výbojích svazovat. Nepřekvapivě se tužby Činohry upnuly ke Stavovskému divadlu – jediná ze tří historických scén jí vyhovuje.

"Národní divadlo jako garáž"

Ideolog Roubínek narýsoval obrysy koncepce: Činohra a Stavovské divadlo patří k sobě, mozart nemozart. Opera ať působí ve Smetanově divadle. Historická budova Národního divadla zůstane bez souboru, aby sloužila divadelníkům celé republiky. „Národní divadlo, to bude taková jakoby garáž. Když budou mít výbornou inscenaci třeba v Šumperku, dostanou pozvání a budou mít čest zahrát si pár představení v Národním. Ty soubory tam budou zajíždět jako do garáže,“ přesvědčoval Ivan Rajmont s upřímným nadšením. Jednu okolnost opomíjeli: Jestliže jim je Národní až dost velké a akusticky ne úplně příznivé pro Činohru ND, jak by se s jeho velikostí a akustikou asi popasoval Šumperk? V devadesátkách se činohra ještě hrála. Amplifikace byla nemyslitelná a herci Národního ji ještě nepotřebovali. Měli ještě vysokou kulturu slova. Také se uměli postavit na takové místo scény, odkud jsou lépe slyšet než odjinud, arogance režisérismu jim v tom ještě nezabránila. Ale malá činoherní divadla? 

Zrušte půl opery 

S druhou okolností se nemohla smířit Opera ND: Od roku 1948, kdy ministr kultury Zdeněk Nejedlý zaklel bujnou Velkou operu 5. května do svazku s Národním divadlem, byla tu dvoje kolektivní tělesa. Jeden orchestr a sbor působil v Národním a Tylově, druhý orchestr a sbor ve Smetanově divadle; operní sólisté běhali mezi Vltavou, Wilsoňákem a Ovocným trhem. Přistoupit na koncepci činohry „jako garáž“ by znamenalo zlomit hůl nad dožívající stoletou tradicí opery, jak v Praze unikátně rozkvetla od roku 1888, kdy si německy mluvící Pražané otevřeli Nové německé divadlo jako konkurenci Národnímu. Jinými slovy, vyjít vstříc činohře by znamenalo polovinu operních umělců – nějakých 250 muzikantů orchestru, sboristů, sólistů a dalších profesí – vyhodit na dlažbu.

Rovnoprávnost souborů

Nový šéf Opery ND Dalibor Jedlička, basbarytonista mezinárodního renomé, kterého si soubory opery jako jediného v historii Národního divadla v listopadu 1989 do svého čela zvolily, měl jinou představu: Činohra ND jestli tolik baží po Staváku, ať ho tedy spravuje. Opera ND bude spravovat Národní a hrací dny pro Mozarta si budou vzájemně kompenzovat. Smetanovo divadlo ať je zase tím, k čemu bylo stvořeno – umělecky nezávislým a právně samostatným operním domem, jakým bylo od roku 1888 a do roku 1948. Stane se po jeho: vznikne Státní opera Praha. (Názoroví protivníci jí však nedopřejí víc než krátkých 20 let existence 1992 - 2011.) 

Rybářova žena

Umělecká nezávislost nebyla Rajmontovi s Roubínkem jediným cílem – právní samostatnost si oni vyhlédli naopak pro "svou činohru ve svém Stavovském divadle". V Kolowratu na chodbě v 1. patře už měli skříň plnou hlavičkových papírů a obálek samostatné Činohry Stavovského divadla, vyvedených v pěkném grafickém designu. Zapomněli se zamyslet nad statutem Národního divadla a vyjednat si pro nový právní subjekt vně Národního divadla politickou podporu, aby si zachovali jistotu opulentních státních příspěvků, jakých si Činohra ND byla zvyklá užívat v rámci ND. Pozdní prozření, že právním vystoupením ze svazku Národního divadla by mohli přijít o svůj blahobyt, je zaskočilo. O cestu odříkání, jíž se odhodlaně vydala za právní samostatností Státní opera Praha, neměli zájem. Neradi se smířili s realitou a hlavičkové tiskoviny odevzdali do sběru. Kajícně se vrátili do divadelních škamen, ale prohru neodpustili.

Proč by měl šéf opery řídit garáže

Nepřestali usilovat o výhody pro činohru. Domohli se odvolání ředitele Národního divadla Ivo Žídka, člověka opery, Jeníka v Prodané nevěstě, a jeho výměny za Jindřicha Černého, člověka činohry, divadelního teoretika, intelektuála a disidenta. Předtím nikdy nic neřídil ani jeden. Černého provázela šeptanda, že jeho prvním úkolem má být odvolání Dalibora Jedličky. Operní bard mu seknul s šéfováním před ředitelskou lóží číslo 9, když byl Černý ve funkci druhým dnem a srazili se po představení. Nově jmenovaná šéfka Opery muzikoložka Eva Hermannová shlédla stovky inscenací v desítkách operních domů, pohříchu však žádný nepoznala jinak než z hlediště. Na první gremiálce ji kolega Ivan Rajmont galantně přivítal rudou růží a novopečený loutkový ředitel Jindřich Černý otázkou, "zda trvá na tom, aby jí byla podřízena historická budova ND i s jevištním provozem, restaurací a garážemi“. Stačila jediná věta „Nevím, proč by měl šéf Opery řídit garáže“, a bylo veta po univerzální reciprocitě mezi klíčovými soubory Národního divadla, o niž Opera za Jedličky rok s Činohrou bojovala. 

Normalizace

Čestný muž Jindřich Černý dozrál za méně než dva roky k podobné pozici, jakou zastával Dalibor Jedlička před jeho nástupem. S modelem „co dům to soubor“, za férových podmínek a při rovnosti pro všechny, si však na „své činoherce“ nepřišel. Dočkal se vzpoury. Prozřelý a osamostatnělý už nebyl jejich ambicím k užitku. Pokus ředitele Národního divadla Jindřicha Černého odvolat vzbouřeného šéfa Činohry Ivana Rajmonta završil děj katastrofou jak z antické tragédie: vyhnali ho titíž, kteří si ho původně proti Opeře dosadili. Psal se rok 1993, na dvacet normalizačních let byly karty v Národním divadle rozdány. 

Pachatel se vrací na místo činu 

Úmysl zbavit Prahu poloviny operních souborů nezapadl. Koncepce Národního divadla „jako garáž“ měla mocného podporovatele v dramatikovi a spisovateli Milanovi Uhdem, ministrovi kultury české vlády 1990–1992. Poslední žijící z protagonistů činoherního puče v Národním divadle a autor dramaticky silného výroku „Mou ambicí jako ministra kultury je seškrábat zlato ze Zlaté kapličky“ se po dvaceti letech vrátí na místo činu v čele nových bojovníků. Na Alence polapené do tenat politiky ministryni kultury Hanákové si vymůžou, aby výběr příštího ředitele Národního divadla svěřila Milana Uhdeho Týmu expertů s Janem Hančilem, Stanislavem Mošou, Jiřím Šestákem a spol. Převážně činoherní Tým expertů podporovaný převážně činoherní Asociací profesionálních divadel vedenou na střídačku Janem Burianem nebo Stanislavem Mošou předloží ministryni kultury Návrh transformace Národního divadla jako zadání pro výběr generálního ředitele, rozuměj jejich jediného kandidáta z jejich středu – Jana Buriana. Vidina Národního divadla jako domu bez vlastního souboru, kvůli níž z umělců nesoucích světově unikátní stotřicetiletou tradici opery v Praze má přežít jen půlka, z něj čouhá jako sláma z bot. (Viz o. c. str. 4, dislokace souborů, a o. c. str. 3, princip jedné opery.)

S málem se už nespokojí. Budou privatizovat

Když se Týmu expertů neujalo jeho veřejné doporučení přeměnit Národní divadlo na akciovou společnost (ČTK 31.1.2013), zvolí jiný způsob, jak si ho zprivatizovat: dají se společně do práce na návrhu zákona o veřejných kulturních institucích. Za půl roku jsou všichni v Národním. Jan Burian vstoupí bez koncepce a bez výběrového řízení do jeho historické ředitelny (k 1.8.2013), Milan Uhde s ostatními do Garanční rady Národního divadla, kterou si pro sebe nechali ustanovit (viz o. c. str. 3). Poprvé v roce 2016 jim jejich senátní návrh zákona o VKI zamítne vláda pro nepřípustnost, podruhé v roce 2019 ministr kultury Antonín Staněk jejich dílo s ambicí vládního návrhu ani vládě nepředloží pro zásadní nesouhlas ministerstva financí. Na taneček kolem návrhu antidivadelní účelové právní normy kolidující s naším právním řádem z pera samozvaných patronů Národního divadla a falešných spasitelů českého divadelnictví Uhde – Burian –  Moša – Hančil a spol. se můžeme těšit potřetí s ministrem kultury Martinem Baxou za ODS. Privatizace Národního divadla a českého divadelnictví je opět na pořadu dne. 

Epilog

Éra Ivana Rajmonta s Otakarem Roubínkem až po zapuzení činoherního barda Jindřicha Černého měla v sobě přese všechno cosi romantického. Vysávání veřejných prostředků čtyřnásobkem (viz o. c. str. 6 a str. 1) a privatizace veřejných kulturních statků totiž nebyly jejich cílem. To je odlišuje od dnešních koryfejů transformace Národního divadla ve veřejnou kulturní instituci, s Milanem Uhde a Stanislavem Mošou v čele a s Janem Burianem na hanbě (viz Otevřený dopis ministrovi kultury). Rajmont s Roubínkem blahé paměti usilovali pro svůj soubor o co nejlepší podmínky k divadelní tvorbě. Byli divadelníci plní vizí. Až by je jeden po třiceti letech obejmul.